...a takhle se zrodila láska na celý život k tvoření a šití...
S jehlou a nití jsem se snad narodila. Už jako malé dítě jsem sedala babičce na klín k šicímu stroji. Pořád jsem něco vymýšlela, stříhala, šila. První moje výtvory byly na panenky a šila jsem je v ruce. Když jsem pak dosáhla na pedál u babiččiného šicího stroje, jenž byl šlapací, tak jsem byla přešťastná. Babička byla krejčová a byla mým velkým vzorem a neocenitelným rádcem. Vštípila mi nejen základy šití, ale naučila mě, že každý výrobek se musí šít s láskou, musí zákaznici sedět, aby se v něm cítila dobře, a to hlavní, že musí být dokonale zpracován. Dělala jsem babičce "asistentku", koukala se jí pod ruce, zapisovala míry zákaznic, učila se konstrukci střihů... Vždy mi říkala, že oděv musí vypadat perfektně nejen zvenku, ale také zevnitř. Takže moje oblečky byly ušité tak, že by se za ně nemuseli stydět ani Dolce & Gabbana :-).
Když mi bylo deset, dostala jsem od rodičů vysněný šicí stroj. Ne žádný dětský, ale férový, "dospělácký" šicí stroj. Moc jsem si jej přála a i po tolika letech říkám, že byl mým nejlepším věcným dárkem. Mám jej dodnes. Vysněný stroj dal nový rozměr mé zálibě. Kreslila jsem si modely, dělala střihy, stříhala, šila a stále víc a víc jsem propadala kouzlu látek, jehel a nití. Vzpomínám si, že když mi bylo necelých dvanáct let, tak jsem ušila dvanáct sukní na vystoupení do Sokola. Ty sukně byly s pevným páskem, se zipem a kanýrem. Pamatuji si, že byly bílé s fialovými a bílé s růžovými kytičkami. Zpětně se divím naší trenérce, že měla odvahu dát tak malé holce volnou ruku :-). A tak to šlo dál a dál, já šila, šila a šila... a prošila se až k yupkám.
Jsem moc vděčná, že můžu dnes dělat práci, která mě velice baví a naplňuje mě. Třešničkou na dortu je, že mě živí. Svoji práci dělám s neobyčejnou precizností, láskou a nadšením. Zakládám si na perfektně odvedené práci, aby byl výrobek kvalitně zpracován a dělal zákaznicím radost dlouhou dobu. Prostě to dělám tak, jak mě to naučila babička. Nejlepší odměnou jsou spokojené zákaznice, protože vidím, že moje práce má smysl a činí šťastnou nejen mne.
No není skvělé, když je Vám práce koníčkem a Vy se do ní každé ráno neuvěřitelně těšíte?